Jdi na obsah Jdi na menu
 


Časopis Ballet News!1.číslo!

Ahoj!Vítejte u našeho 1 čísla Ballet News!

Dneska jsme se rozhodli udělat rozhovor s malou baletkou Sabinkou!

Ahoj Sabinko!

S.:Ahoj!

(smích) Baví tě balet?

S.:Ano,moc

a od kolika už ho děláš?

S.:No já jsem ho začala dělat ted!Mě je tedka totiž 5 let!

No teda!Ty jseš tak malá a už chodíš na balet?A tebe ten balet nebolí?

S.:No,tak někdy bolí někdy nebolí je to velmi těžké a hodně se u toho ještě zapotim!

(smích)Co tě baví na baletě nejvíce?

S.:To je těžká otázka!Mě baví u baletu všechno! (smích)

Tak mi ti teda Sabinko moc ale moc děkujeme za rozhovor!

S.:Díky taky! (smích)

TANČENÍ S PARTNEREM

Určitě každá malá i velká tanečnice si přeje tančit s partnerem a dělat s ním zvedačky!

proto jsme dneska chtěli napsat do našeho baletního časopisu co děti si přejí nejvíce u baletu!

1.tancovat s partnerem

2.mít balerínu

3.tancovat na špičkách

4.vystupovat v přestaveních

5.být primabalerínou

tohohle je více jenže to bych jsem psala miliony let!

Balet Labutí Jezero

Nesmrtelný příběh o lásce prince Siegfrieda a něžné princezny Odetty, kterou zlý Rudovous proměnil v labuť, se pro veřejnost stal synonymem klasického tance. Labutí jezero představuje pro každou novou generaci sólistů a pro celé soubory velkou výzvu k prezentaci vrcholného tanečního umění.

Tato inscenace vědomě ctí původní verzi díla tvůrců Maria Petipy a Lva Ivanova a jeho velkolepý pohádkový ráz, současně však nechce zůstat nic dlužna ani obdivovatelům vytříbené baletní techniky.

Taneční konzervatoř h.l.m. Prahy


Obrazek

Hlavní budova TKP - Křižovnická

Obrazek

TKP - Na Rejdišti

ROZHVOR S PRIMABALERÍNOU NIKOLOU MÁROVOU

S tancováním začala v šesti letech v přípravce baletu Národního divadla. V letech 1990–1998 absolvovala pražskou Taneční konzervatoř, při tom pak ještě dvě stáže v Drážďanech. V roce 1999 nastoupila do Národního divadla jako členka baletního sboru, v roce 2001 získala sólovou smlouvu a v roce 2006 statut první sólistky. Bravurní klasická technika, elegance a přesvědčivý herecký projev ji předurčily pro náročné role velkého tradičního repertoáru. - Tak přesně to se píše o primabalerině Nikole Márové na webových stránkách její domovské scény, pražského Národního divadla. A protože při představeních baletu naší první scény její technická suverenita, perfektně vypracovaný výraz i nepřehlédnutelný punc osobnosti okamžitě utkvějí v paměti, tak tím spíš snad každého napadne, jaká asi v obyčejném životě je... Tady je tedy rozhovor s Nikolou Márovou. Rozhovor s jedním bonusem navíc: Následující fotografie má totiž Nikola Márová (a její taneční partner Michal Štípa) nové a jejich autorem není nikdo menší, než Daria Klimentová.

Když jsme se domlouvali na tento rozhovor, předem jste prosila o trochu záludnější otázky. Ne takové ty pořád dokola pokládané třeba o držení diety, ale o ty víc na tělo. A dodala jste, že chcete, aby se lidé o vás něco skutečně dozvěděli. - Jste víc extrovert nebo introvert? Nevadí vám, když vás lidé mají trochu víc „prokouknutou“?
Jsem určitě extrovert. Všechno prožívám naplno, ať už je to radost nebo smutek, takže každý na mně hned pozná, jak na tom jsem. Pomáhá mi to třeba zbavit se před představením trémy. Většina tanečnic, které znám, jsou raději samy, aby se mohly soustředit, ale já jsem spíš mezi lidmi.Obrazek

 

 

 

Jaký byl pro vás začátek nové sezony? Dostáváte se do formy lehce?
Každý začátek sezony je těžký, protože tělo a hlavně svaly vyjdou z kondice za krátkou dobu. Letošní začátek byl výjimečně náročný, protože jsem sezonu zahájila jedním z nejtěžších představení, a tím byla La Sylphide. Je v něm totiž velice náročná technika skoků a to se po prázdninách s pár kilogramy navíc dělá těžko. Ale když potom následují tři Labutí jezera za sebou, jako letos v září, tak jste v kondici raz dva :-).

Jak se vůbec v kondici udržujete? Nemyslím tím pravidelné tréninky, ale třeba to, co děláte pro svoje zdraví, pro svoji psychickou odolnost, vyrovnanost
Asi je nejdůležitější umět vypnout... Občas se mi stává, hlavně po celovečerních představeních, že nemůžu usnout, protože pořád slyším hudbu, a když zavřu oči, tak se mi vybavují různé pasáže nebo chyby, které jsem udělala. Ale to se člověk prostě musí donutit tohle všechno přerušit. Co se týče zdraví, tak chodíme plavat, nejraději o dovolené v moři, zajdeme do kina, jím hodně zeleniny a ovoce, chodím ráda do lesa na houby, sem tam si dopřeju thajskou masáž, i když nejlepší jsou stejně ty od maminky... -:) U rodičů na zahradě si vždycky odpočinu nejvíc, má to jen jeden háček, a to, že se mě snaží pořád vykrmovat - a kdo by odolal švestkovým koláčům a podobným dobrotám...

Zpátky k tancování: Každý z tanečníků má nějaké to slabé místo: Který z tanečních prvků vám dává nejvíc zabrat?
No, to bych asi neměla říkat-:) Nicméně: Zvedat vysoko nohy mi problém nedělá, protože mám od přírody vytočené kyčle, ale techniku skoků a piruet jsem si musela na škole doslova vydřít. Pokud bych měla mluvit o konkrétním prvku, tak asi ten nejnáročnější pro mě je 32 fouetté například v Labutím jezeře. Tento prvek je sám o sobě velmi náročný, navíc je téměř vždy až ke konci představení, takže už mám daleko méně sil, než na začátku. Když nám choreograf Keneth Greve oznámil, že bude chtít v novém nastudování Labutího jezera prokládat fouetté dvojtými piruetami, tak jsem myslela, že to nedokážu. Jsem moc ráda, že jsem to nakonec zvládla a vlastně tím překonala sama sebe, ale i tak tento prvek musím na sále zkoušet nejvíc.
Obrazek
Dokáží vůbec diváci ocenit svým potleskem ta nejobtížnější místa ve vašich výkonech? Nebo spíš tleskají u těch, která vypadají efektně? Bývá z toho často cítit pohled laika?
My tanečníci poznáme po prvních pár minutách, jaké je ten den publikum. Stává se, že diváci v průběhu představení nechtějí potleskem rušit, jako je to u vážné hudby, ale u nás je tomu přesně naopak... Čím větší je potlesk i během variací, tím nám to dodává víc energie k lepšímu výkonu. Je pravda, že publikum, kde je víc "baletomanů", reaguje na náročnější pasáže, laici na efektnější.

Dává vám víc zabrat technika nebo výraz? Poznal jsem už docela dost sólistek, které byly sice výborně technicky vybaveny, ale po výrazové stránce – třeba v roli typu Giselle - to nic moc nebylo…
Když se učím nějaký nový balet, tak se nejdřív soustředím především na techniku, protože ta musí být na jevišti samozřejmostí. Otázka výrazu pro mě není úkolem, který se musím naučit, ale věcí přirozenosti, nechat projevit city, emoce, které v té chvíli v postavě cítím. Nejedu na přestavení s pocitem si roli zahrát, ale prožít ji, jako bych na těch pár hodin byla opravdu někým jiným. S tím určitě souvisí také otázka založení člověka, jeho způsob projevu i v civilním životě. Obrazek

 

 

Co vás hlavně zajímá na nové roli? To, jak bude tanečně obtížná? Nebo to, jaký význam má v ději? To, kdo s vámi bude alternovat?
Hlavně mě zajímá, jak bude vypadat přestavení celkově, protože důležité nejsou jen pasáže sólistů, ale i sboru. Pokud jsou sólové výstupy efektní a náročné, tak to ještě neznamená, že bude celé přestavení dobré. Otázku alternace nemá cenu řešit, role určuje sám choreograf a pak je jen na nás, jak ji zvládneme.

 

Tak trochu otřepaná otázka, ale přece jen: Spíš klasika nebo moderna? Jak to máte vy? Určitě vám je to či ono aspoň trochu bližší?
Na škole jsem milovala klasiku a nenapadlo mě, že bych někdy dělala něco jiného. S příchodem do divadla jsem byla obsazována i do moderních věcí a teprve pak jsem jim přišla na chuť. Dnes už si nedovedu představit, že bych byla v souboru, zaměřeném jen na jeden styl. Srdíčko mě ale přeci jen pořád víc táhne k velkým dějovým baletům. Obrazek

 

Jak se vypořádáváte se závistí, nevraživostí v práci, mezi kolegyněmi? Neříkejte, že jste se s ní nesetkala… Jaký na to máte recept?
Závist je asi všude, nejen u baletu.. Samozřejmě jsem se s nepříjemnými situacemi setkala a bohužel nejsem zrovna člověk, který to umí jen tak hodit za hlavu. Recept jsem zatím nenašla, ale takové věci se musí překonat a jít dál. Vždycky si řeknu, že se stávají v životě horší věci a časem to přebolí.

Díky době, ve které žijeme, dneska není vůbec těžké zjistit si, jak to funguje jinde ve světě. Co hlavně svým zahraničním kolegům závidíte? Podmínky k práci? Ohodnocení? Repertoár?
Repertoár určitě závidět nemusím, protože ten náš je opravdu pestrý. Co se týče podmínek, tak se sice zlepšují, ale od svých kolegyň ze zahraničí vím, že jsou na tom o dost lépe. Mluvím konkrétně o zdravotní péči a možnostech rehabilitace. Největší problém je stále v platových podmínkách... Mám bývalého kolegu v jednom z německých souborů, kde je ve sboru a přitom má o polovinu větší plat, než já tady jako první sólistka. Tím, že byl u nás zrušen dřívější odchod tanečníků do důchodu, jsou pak v těžké situaci, že nemají finanční prostředky pro období, kdy už nemůžou tančit a musejí se překvalifikovat na jiný způsob obživy. Obrazek

 

Jak to máte doma? Vaším manželem je váš kolega Alexandre Katsapov – nevadí vám tak trochu, že se často vidíte od rána do večera? A znovu a znovu? To by snad ani nebylo normální, kdyby aspoň občas nepřišly momenty, kdy byste měli potřebu být sami, odpočinout si od sebe? Co s tím děláte?
Lidé se mě na to ptají často, ale já s tím problém opravdu nemám... Naopak jsem ráda, že můžu se Sašou mluvit i o svojí práci a vím, že mi rozumí. Spíš si nedovedu přestavit, že by někdo dokázal tolerovat moji časovou vytíženost a všechno, co s touto profesí souvisí. Pochopitelně máme každý také své zájmy a přátele, takže nejsme spolu úplně pořád. Téměř každé léto jezdí Saša alespoň na dva týdny domů do Petrohradu, tak si od sebe stihneme i odpočinout.

 

 

 

Přemýšleli jste už o rodině? Z hlediska vaší profese je to docela zásadní věc…
O rodině spolu samozřejmě mluvíme, máme dokonce vybraná jména pro naše děti-:)

Hodně dalších úspěchů a děkujeme za rozhovor!

Zdroj: www.operaplus.cz

Fota: Daria Klimentová

Konec!

(moc se vám všichni omlouváme že nám dal tento časopis tolik práce!)

tak zase za měsíc!